graphic-header
Občanský kalendář » «»

květen 2018

2018-4&clndr_act=2018-5-25
2018-6&clndr_act=2018-5-25
PoÚtStČtSoNe
1
úterý 1. května   »   1 událost
2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 4/2006  »

Mít možnost toulat se krajinou

Mít možnost toulat se krajinou

rozhovor s Antonínem Bučkem

Doc. Antonín Buček (1942) se narodil v Brně, kde vystudoval lesnickou fakultu. Je žákem a pokračovatelem výzkumů profesora Aloise Zlatníka, zakladatele české geobiocenologické školy. V letech 1969—1972 pracoval ve Vojenských lesích a statcích, pak přešel do Geografického ústavu tehdejší ČSAV. Od roku 1992 přednáší na své alma mater fytocenologii, ekologii krajiny a geobiocenologickou typologii lesa. Antonín Buček je zakládajícím členem ČSOP, stál u zrodu časopisu ochránců přírody Veronica i dalších aktivit nesoucích stejné jméno se sídlem v unikátní historické budově v samém centru moravské metropole.

V čem se cítíte být Zlatníkovým pokračovatelem?

Zlatníkova myšlenka, že nejde jen o to chránit, co je středoevropsky nejcennější, ale i to, co je významné pro konkrétní lokalitu, se stala jedním ze základů územních systémů ekologické stability. Třeba ve školním lesním podniku ve Křtinách vybral pro rezervaci Habrůvecká bučina dvacet hektarů hospodářského lesa, který sice nemá hodnotu Boubínského pralesa, ale je to v daném regionu relativně nejpřirozenější zbytek dubových bučin. V návaznosti na toto pojetí jsme začali někdy v 70. letech vymezovat takzvané významné segmenty krajiny vyžadující zvýšenou péči a ochranu. Tehdy byly poslední zbytky bučin přeměňovány na smrkové porosty, poslední mokřady odvodňovány. Snažili jsme se v krajině najít zbytky hodnotných míst. Ukradli jsme si pro to termín od Einsteina — princip relativity. Uvedu příklad: V agroindustriální krajině Znojemska je ve srovnání s okolními kukuřičnými poli a intenzivními sady relativně významný i akátový lesík.

Jak se koncepce územních systémů ekologické stability (ÚSES) dál vyvíjela?
Koncem 70. let se podařilo Miroslavu Martišovi z tehdejšího Federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj prosadit vznik Ekoprogramu. V jeho tvůrčím týmu, který se jmenoval Kostra ekologické stability, došlo k propojení přírodovědců a osvícených územních plánovačů v čele s ing. arch. Jiřím Löwem. Vycházeli jsme ze zásady, kterou razil Löw, a do určité míry právě i Zlatník, že musíme v krajině zachovat síť relativně přírodních území nebo aspoň vytvořit prostor k tomu, aby taková území mohla vzniknout. To byla a je vskutku převratná myšlenka, protože celosvětově dosud převládá trend, že se pasivně chrání to, co je, nikoliv prostor pro to, co tam někdy může být.

Nikdo z nás přírodovědců by si netroufl namalovat doprostřed kukuřičného pole plochu, která by měla být zalesněna. Löw nás ale přesvědčil, že má smysl do toho jít. A protože nic takového zatím nebylo nikde vyzkoušené, bylo obtížné se shodnout na metodice a prostorových parametrech. Například, že lokální lesní biocentrum nesmí být menší než tři hektary a lokální koridor nesmí být delší než dva kilometry a musí být široký 10 až 15 metrů. Když se podařilo nastavit parametry, dalo se s tím pracovat projekčně. Koncem 80. let jsme měli hotový příklad lokálních územních systémů a jeden osvícený úředník tehdejšího jihomoravského kraje zadal zpracování regionálního územního systému. Ačkoliv se to malovalo do územních plánů, dá se říct, že šlo jen o teorii. Měli jsme spoustu pochybností, zda to vůbec bude fungovat.

Překvapuje mě, že za doby tuhého socialismu, kdy se třeba plánovalo totální vyuhlení severních Čech, vás nechali v Geografickém ústavu pracovat na ÚSES. Měli jste vstřícného vedoucího, který byl této koncepci nakloněn?
V roce 1978 musel z vedení Geografického ústavu odejít kvůli politickému škraloupu z šedesátého osmého nynější profesor Jaromír Demek. Na jeho místo nastoupil plukovník generálního štábu ve výslužbě Vahala. Mohl si vybrat, zda chce být šéfem programu Interkosmos nebo Geografického ústavu, zvolil to druhé. Jako voják o naší práci samozřejmě nic nevěděl. Měl ale dvě zásady. Jednak musíme bádat pro pracující lid a nesmíme se zdržovat čtením nějakých hloupých knih. Druhá zásada spočívala v tom, že pracující lid rozumí přesně tomu, čemu rozumí on sám. To znamenalo, že v našich článcích, které pečlivě četl, mohly být pouze termíny obsažené v technickém slovníku naučném. Trochu jsme měli problém s geobiocenologií, ale když jsme mu vysvětlili, že tento pojem pochází od sovětského badatele Sukačeva, byl spokojen.

V naší práci nám tedy nikdo nebránil. Po celou tu dobu se samozřejmě v názvech našich úkolů nevyskytovaly ani územní sy­stémy ekologické stability, ani kostra ekologické stability. Vše se schovávalo pod něco jako potenciál krajiny. Navíc jsme spolupracovali s praxí, což se tehdy v akademii velmi vítalo. Tou praxí byl právě Jiří Löw z Agroprojektu.

Kdy proběhly první realizace ÚSES?
Díky ing. Libuši Šamánkové, která tehdy pracovala ve státní meliorační správě, se v roce 1990 začaly vysazovat první biokoridory, nejslavnější je ten dvoukilometrový u Vracova. Na Hané vzniklo uprostřed kukuřičných a cukrovkových lánů regionální biocentrum zvané Čehovická oáza. Na zhruba dvaceti hektarech se nachází mokřad, louka i les. Realizace iniciovala nejrozmanitější lokální sdružení, hlavně v moravských regionech, kde je přírody málo. Zdejší obce, které mají čistírnu odpadních vod, opravený kostel, školu, hasičskou zbrojnici i silnice, budují biocentra a biokoridory. Nepřeháním. Posledním příkladem jsou Šakvice. Ze svého dali sedm hektarů pozemků na vybudování části biokoridoru na březích novomlýnské nádrže. Už je vysazený.

Koncept ÚSES se stal v roce 1992 součástí zákona o ochraně přírody. Tehdejší doba ekologické legislativě přála, myslíte si, že by něco podobného bylo možné prosadit v polovině 90. let nebo nyní?
Tehdy šlo o šťastnou souhru okolností. My jsme měli připravenou metodiku, na prvních realizacích jsme mohli ukázat, jak to vypadá a funguje. Ministrem životního prostředí byl Ivan Dejmal, který ÚSES znal a pokládal za rozumné. Dostaly se tedy do zákona. Pochybuji, že by dnes něco podobného prošlo. ÚSES zasahují do vlastnických práv. Majitel může mít plán postavit na svém poli třeba benzinovou pumpu, jenže my jsme mu tam namalovali biocentrum. Buď tam bude pole, nebo biocentrum, na benzinovou pumpu ale může zapomenout. Územní plány, ve kterých musí být ÚSES zakotveny, jsou zkrátka malé zákony. Třeba v Brně je chráněno území pro tři regionální biocentra, která se zatím nepodařilo realizovat. Nebýt této ochrany v Žabovřeské kotlině by už určitě stály domy.

Pouze dva státy v územních systémech ekologické stability pokročily nejdál: Nizozemí a Česko. My máme více realizací, Holanďané to mají zase promyšleně zapracované do řízení státu až na tu nejnižší úroveň. Koncepce jsou jinak srovnatelné. Tak doufám, že územní systémy už nepůjde zlikvidovat.

Také jste se zabýval dopadem nádrží Nové Mlýny na krajinu. Jaké byly počátky plánování a realizace této stavby, která zničila unikátní komplex lužní krajiny?
Za války v Brně fungovala pod vedením ing. arch. Kumpošta krajinářská kancelář zřízená proto, aby čeští architekti nemuseli jít na totální nasazení do Německa. A ti mimo jiné vymysleli, jak vyplavit Němce z jižní Moravy. Naplánovali jihomoravské moře, které by zaplavilo část Bulhar, Milovice, Nové Mlýny, Dolní Věstonice, Strachotín, Mušov, Pasohlávky, Brod nad Dyjí, Horní Věstonice... Tehdy to byly všechno německé obce.

To mysleli vážně?
Byli to architekti, tak si malovali. Jako si už sto let malují různé polohy brněnského nádraží.

Takže komunisté oprášili válečný projekt?
Konkrétně v roce 1953, když se připravoval první vodohospodářský plán. Tato megalomanská stavba se stala jeho součástí. A zhruba na přelomu 50. a 60. let, kdy už stály vltavská i vážská kaskáda, jsme tady měli firmy se spoustou připravené techniky a vodohospodáře schopné stavět cokoliv. Jenže už nebylo co. Tak vodohospodáři začali připravovat výstavbu nádrží Nové Mlýny. Konečnému schválení posloužila výjimečně silná povodeň, která v roce 1965 zasáhla jižní Moravu a způsobila velké škody. O tři roky později budování nádrží svým podpisem zpečetil ministr zemědělství a vodního hospodářství Smrkovský. Projekt byl samozřejmě upraven, protože už nešlo o vyplavení Němců. Stavět se začalo v roce 1975.

Vložené prostředky, zhruba půl druhé miliardy v tehdejších cenách, se měly vrátit do sedmi let po dokončení. Poslední, dolní nádrž napustili na jaře roku 1989. Už v roce 1985 se ukázalo, že předpokládaný užitek ze zavlažovaných polí neodpovídá očekávání. A jakmile se po Listopadu srovnaly ekonomické poměry, přestaly se velkoplošné závlahy používat úplně, protože se nikomu nevyplatí zalívat pšenici. A extrémní sucha bývají na Moravě tak jednou za dvacet let, na což už tehdy přírodovědci upozorňovali. Diskutabilní je rovněž deklarovaná ochranná funkce nádrží před povodněmi — těm by nejlépe bránily, pokud by byly prázdné.

Také se předpokládalo, že se na Nových Mlýnech bude rekreovat 150 až 200 tisíc turistů nejen z Česka, ale i Maďarska a Ra­kouska. Dnes tam stojí jeden kemp na horní nádrži a na dolní se prohání jenom pár desítek jachtařů. Když srovnám tuhle krajinu s tím, co se povedlo v Rakousku, je mi do pláče. WWF u Marcheggu vykoupilo zhruba tisíc hektarů nivy a vyhlásili tam rezervaci. Navštěvují ji desítky tisíc lidí, aby se dívaly na čápi, jak hnízdí na stromech. Území střední a dolní nádrže bylo lepší než Marchegg.

V Nových Mlýnech a plánované stavbě kanálu Dunaj-Odra-Labe shledáváte paralelu, proč?
Nové Mlýny jsou asi prvním příkladem, kdy u nás proti sobě stály prognózy přírodovědné a technicko-ekonomické — na jedné straně tvrdá ekonomická data, užitek spočtený na tři desetinná místa, na druhé straně pak pouhé kvalitativní úvahy přírodovědců. Přesně totéž se dnes děje v případě průplavu Dunaj-Odra-Labe, což je ještě starší a zřejmě nesmrtelný projekt. Z novomlýnské půl druhé miliardy se dodnes nevrátila ani koruna, naopak se na nádrže doplácí.

Nové Mlýny zkrátka ukázaly, že ekonomové nemusejí mít vždycky pravdu, naopak je velmi rozumné přihlédnout k námitkám přírodovědců. Valná většina nejhorších zločinů na přírodě se udála právě vinou pokřivené ekonomiky. Bohužel do tohoto rámce patří i větrné elektrárny, pokud je stavějí tam, kde nejsou vhodné podmínky, v krajině, kam nepatří.

K vaší osobě se pojí jméno Veronica. Letos oslaví dvacáté narozeniny...
V 80. letech, kdy režim pomalu roztával a v Praze začala vycházet Nika, jsme si s kolegou Lacinou řekli, že by bylo krásné udělat časopis, který by spojoval přírodu a kul­tu­ru — a náš by se jmenoval Veronica. Název v sobě obsahoval rozrazil ze známé Nezvalovy básně Na břehu řeky Svratky. Samotné pojmenování rozrazil z pochopitelných důvodů nepřicházelo vůbec do úvahy.

Tehdy na Geografický ústav přišel Mirek Kundrata, současný ředitel Nadace Partnerství, kterému se naše myšlenka zalíbila. A protože byl na rozdíl od nás praktičtější, povedlo se mu ji pod hlavičkou ČSOP zrealizovat. V jednom z vinných sklepů jsme se dali dohromady s výtvarníkem Rosťou Pospíšilem, který dal časopisu krásný kabát. A jak se vůbec časopis dělá, nás naučil tehdy už starý pán Oldřich Bárta, což byl redaktor všech těch slavných brněnských časopisů z 60. let, jako Host do domu nebo Index. Veronica vycházela v nákladu asi tří tisíc výtisků, ovšem asi nejpečlivěji ji četl ideologický tajemník městského výboru. Každé vydání měl podtrhané různě barevnými pastelkami a žádal si na nás vysvětlení, co to či ono znamená.

Když po převratu zrušili Geografický ústav a s ním i základní organizaci ČSOP, která byla na něj navázána, založili jsme si — skupina kolem časopisu — novou ZO ČSOP Veronica. Inspirovaní kolegy z Rakouska jsme koncem 90. let zřídili ekologický institut zaměřený na poradenství. Jeho největší realizací je bezesporu Hostětín. Největší zásluhy na tom má Mirek Kundrata, tamní rodák, kterému vždycky vadilo, že je venkov nejrozmanitějšími způsoby deprivován.

Obec Hostětín je s kořenovou čistírnou odpadních vod, solárními kolektory, kotelnou na biomasu nebo třeba moštárnou bezesporu unikátem. Připomíná mi ale spíš skleník než reálný příklad k napodobení. Málokterá obec má za sebou zázemí relativně velké neziskové organizace, jež může dosáhnout na granty.
Není to Potěmkinova vesnice, v Hostětíně to skutečně funguje. Kdyby ovšem odtud nepocházel Mirek Kundrata, kterému — jakož i jeho rodině — všichni věří, nikdy by to uskutečnitelné nebylo. Myslím si, že to příklad k napodobení je — se vším všudy, dokonce i s tou organizací a know-how. Jestli někomu záleží na svém rodišti, ať si tam udělá svůj Hostětín.

Dá se vaše lesnická a ochranářská dráha označit už od mládí za přímočarou?
Když mi bylo 13 let, dostal jsem se do sdružení Zeměpisná společnost po cestách vlasti, což mě ovlivnilo. Po gymnáziu mě to ale spíš táhlo na filozofické obory. Věděl jsem, že bych se tam z nejrozmanitějších důvodů nedostal, a na jinou vysokou školu se mi hned nechtělo. Tak jsem šel na dva roky pracovat na venkov, do JZD v Lomech v Orlických horách. Možná bych tam byl dodnes, ale tehdy se po mně začali ptát vojáci. Místo odvodu jsem raději šel studovat a vybral jsem si lesnickou fakultu. Myslím, že jsem udělal dobře. Hned v prvním ročníku, a to je významné, jsem se seznámil s Janem Lacinou. Vydávali jsme spolu časopis lef.

Po promoci jsem pracoval dva roky na lesním závodě a pak jsem přešel za kolegou Lacinou do podniku Vojenské lesy a statky. Měl jsem funkci s krásným názvem samostatný zařizovatel-specialista. Dělali jsme typologický průzkum lesů. Vypadalo to tak, že jsme 1. května odjeli na Vihorlat, každý měsíc jsme posílali cesťáky a vrátili jsme se někdy v polovině listopadu. Do dalšího května jsme pak museli napsat zprávu a namalovat mapy. Po třech letech jsem odešel do Geografického ústavu, kam potom za mnou přešel i kolega Lacina.

Na začátku 90. let mi pak nabídli na lesnické fakultě místo po odcházejícím docentu Ambrozovi. Říkal jsem si, že vychovávat studenty bude potřeba pořád, kdežto na Akademii věd to tehdy trochu vřelo. A když jsem odešel na fakultu, Geografický ústav zrušili.

Kdybych měl být upřímný, tak tohle všechno jsem si vybral proto, že mi to umožňovalo toulat se krajinou.

---

Milovník karpatských lesů

Jméno královédvorského rodáka Aloise Zlatníka (1902—1979) nepatří mezi ta, jež by se často skloňovala. Přesto nám už na základní škole neušlo, že v českých nížinách rostou duby, buky patří do vyšších poloh, smrky ještě výš — do studených a vlhkých končin —, a než narazíme na pusté skály, budeme zakopávat o kleč. Těmito zdánlivě banálními skutečnostmi se zabývá geobiocenologie — vědní obor zkoumající společenstva rostlin a živočichů v krajině, především závislost přirozených lesních porostů na přírodních podmínkách. A jak už vyplývá z kontextu, u zrodu její české odnože stál právě profesor Zlatník.

V osobě Aloise Zlatníka se spojily dva proudy: žízeň po zkoumání přírody s potřebou jí chránit. O tom, že se chce stát přírodovědcem, snil už na gymnáziu. Jeho kroky tedy logicky vedly na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, krátce studoval i ve Švýcarsku a Francii. V polovině dvacátých let odchází do Brna. V roce 1928 se stává asistentem na lesnické fakultě a svůj obzor si rozšiřuje o lesní inženýrství. V roce 1941 přebírá po zatčeném a o rok později v koncentračním táboře Mauthausen umučeném Augustinu Bayerovi vedení dendrologického ústavu. Rok po válce je jmenován profesorem, v letech 1956—1971 vede Vědeckou laboratoř geobiocenologie a typologie lesa, kterou sám založil.

Základy geobiocenologie začíná profesor Zlatník budovat už ve dvacátých letech. Tehdy poprvé zavítá do pralesovitých porostů Podkarpatské Rusi, kterým zůstane věrný až do okupace. Poválečné okleštění Československa však způsobí, že se na své výzkumné plochy už nikdy nepodívá. Během protektorátu mapuje území Moravy a Slezska, po válce se vrací do karpatských lesů alespoň na Slovensko. Díky dalším výzkumům piluje svoji lesnickou typologii, která umožňuje stanovit i v člověkem pozměněných lesích původní dřevinnou skladbu. Jeho typologické mapy se tak stávají odrazovým můstkem pro přírodě blízké lesní hospodaření. Žel málokdo z něj skočí.

Profesor Zlatník pokládal za důležité, aby se v každém lesním typu zachovala jeho určitá část jako rezervace. A pokud krajina na některých místech nenabízí přirozené porosty, je potřeba si pro ochranu vybrat takové, jež se přírodnímu stavu nejvíce blíží. Patřičnými zásahy jim pak pomoci k návratu do původního, přirozeného stavu. Proto také Zlatník už od počátku své přírodovědecké dráhy navrhoval sítě chráněných území: pro Podkarpatskou Rus, Beskydy i Slovensko. Většina se však nepodařila zrealizovat. Svoji ideu plně proměnil ve skutečnost alespoň ve školním lesním podniku Masarykův les ve Křtinách. Ze zhruba deseti tisíc hektarů hospodářského lesa bylo na Zlatníkův návrh pro přirozený vývoj vyčleněno 18 území o celkové výměře přes osm set hektarů.

Ochranu přírody pokládal Alois Zlatník do té míry za klíčovou, že se jí věnoval i mimo akademickou půdu. Byl členem Svazu na ochranu přírody a domoviny na Moravě a ve Slezsku, který v roce 1921 spoluzakládal známý brněnský botanik, profesor Josef Podpěra. Svaz si například pro účely ochrany přírody pronajímal od soukromých vlastníků jejich pozemky. Třeba na území dnešní národní přírodní rezervace Větrníky na Vyškovsku si od 130 majitelů vzal na deset let do nájmu pět hektarů stepi. Zlatník se v roce 1942, po smrti Augustina Bayera, stává posledním předsedou svazu, začátkem 50. let jej totiž komunisté ruší. Stejný osud zažívá ještě jednou, o čtvrt století později. Jako politicky nespolehlivou organizaci tehdy komunisté pro změnu zlikvidovali Tis — Svaz pro ochranu přírody a krajiny, jehož byl Zlatník posledním úřadujícím místopředsedou.

---

Připravila Dagmar Smolíková. Další 7.G rozhovory najdete tady.

[27. července 2006]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?
Anebo nás chcete ve vydávání podobných textů podpořit jinak?
Další články z tohoto čísla 7.G

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:

Jaromír Buček - sokolov - 24. 3. 2009 22:59

Jen zdravím jmenovce, není nás mnoho :-)


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.